eutanazie

Eutanazie je

    - propagována jako "zabití ze soucitu" na žádost nemocného;
    - jednání nebo zanedbání, které úmyslem směřuje k usmrcení pacienta s motivem eliminovat utrpení;
    - vraždou, není-li státem dovolena - úmyslné zabití nevinného člověka, proto je sama o sobě zlem a nemůže být tzv. "zneužita";
    - justiční vraždou, je-li státem dovolena – nic a nikdo nemůže nikoho zmocnit k zabití nevinného (srov. Norimberský proces 1945-1946).
    - kategorickým prohlášením – nemocný člověk nemá důstojnost, žije "život nehodný žití";
    - cynickou odpovědí na zoufalé volání nemocného po pozornosti, soucitu a lásce;
    - sobeckým vyhnutím se vlastní bolesti a strachu před smrtí při doporovázení umírajících;
    - pro stát nejlevnější formou "péče" a proto při prolomení bariéry bude na lékaře vyvíjen tlak ušetřit na léčbě.

Legalizace eutanazie znamená:

    - větší nátlak na podstoupení eutanazie;
    - zničení svobody – pacient v bolestech a utrpení je mnohem náchylnější k manipulaci a vydírání a nelze mluvit o svobodném rozhodnutí;
    - pošlapání důstojnosti – člověk je ztotožněn se zvířetem. Důstojně člověk neumírá osamocen a sterilní injekcí, ale v kruhu milujících lidí.
    - zničení důvěry mezi lékaři a pacienty. Lékař se stane doslova pánem nad životem a smrtí.
    - zneužití lékařů ke špinavé práci nájemného vraha. Těm, kteří nebudou ochotni k eutanazii, nebude časem umožněno pracovat v oboru zvláště na          pracovištích jako LDN, onkologických odděleních atp. Bude se jednat o stejný nátlak, kteří dnes zažívají gynekologové, odmítající usmrcování         dětí před narozením.


58
9. Proč nelze souhlasit s legalizací eutanazie?

Z předchozích kapitol snad jasně vyplývalo přesvědčení,
že koketovat s legalizací zabíjení nemocných
jejich lékařem mohou jen lidé nemoudří.
Pokusme
se však důvody přehledně uspořádat,
shrnout a zopakovat. Edmund Pellegrino, dnešní
předseda vládní bioetické komise USA, řadil důvody
proti asistované sebevraždě (nemocný se zabíjí
sám – za pomoci lékaře) do deseti bodů. Přidržme
se tedy jeho třídění a aplikujme je na eutanazii.

1. Právo na eutanazii není právem, které by vycházelo
z právní vědy. Takové právo by pošlapávalo
skutečné právo na život a hrubým způsobem
by narušovalo integritu jak nemocného,
tak lékaře.

2. I kdyby právo na eutanazii bylo prohlášeno za
legální a kdyby se ústava změnila,vždy by zůstalo
nemorálním. Mravnost nestojí na zákonodárství
ani na výsledcích referenda.

3. Každý důležitý lékařský problém zahrnuje i složku
mravní. Nejedná se jen o jakýsi výběr, dle
volby dotyčného. Je povinností lékařské profese,
aby zaručila dokonalý odborný přístup k nemocným
a k umírajícím – a eutanazie se stane
zbytečnou. Na druhé straně by měl mít nemocný
plné právo, mravní i legální, přemíru léčby, která vede jen
k protahovanému umírání, odmítnout.

4. Eutanazie není autonomním výběrem. Nemocní
jsou v pokročilé fázi onemocnění velmi zranitelní
a snadno přijímají jakékoliv nápady jiných
– o nápadech lékařů ani nemluvě. Cítí se
již být odcizeni vůči zdravým, vinni tím, že jsou
zátěží pro ostatní, zahanbeni pro své těžkosti
a slabosti, plni nejrozličnějších strachů a velmi
citliví vůči různým návrhům. Stačí pozorně sledovat
holandské televizní programy, jež dělají
eutanazii reklamu. Stačí pozorovat, jak „svobodné
a autonomní“ rozhodnutí nemocného je.
Každý vidí, jak je takové rozhodnutí prováděno:
nejprve hovory s lékařem, pak se ženou,
s příbuznými, s ošetřovatelkou, s jinými nemocnými,
s právníky atd.; a pacient, o jehož
bytí a nebytí se jedná, se ke slovu ani nedostane.
Pečlivá kontrola nad tímto děním pak vede
ke ztrátě kontroly vůbec. Zde lze připomenout
i nové zákony, výše zmíněné. Při jejich studiu
z nich přímo čiší záměr ochránit lékaře před
trestem, popřípadě dokázat, že se nejednalo
o trestný čin. Zájem o dobro nemocného se díky
této snaze ocitá zcela v pozadí.

5. Uzákonění možnosti usmrcovat nemocné by
dalo lékaři nesmírnou moc. Není to totiž nemocný,
který určuje, že léčba je beznadějná, že
utrpení je nesnesitelné a že je již „připraven“
k eutanazii. Právní zajištění proti jakýmkoliv
zneužitím v tomto směru je zcela nereálné. Lékař,
stejně tak jako kdokoliv jiný, nemůže uniknout
svým předsudkům, svým hodnotám, svým
představám o životě a smrti, svým představám
o tom, kolik utrpení by on sám unesl. Veškerá
zkušenost pak učí, že pacienti se rozhodují
většinou pod vlivem psychických depresí nebo jiných
rozlad; jejich léčba naopak často vede ke
změně smýšlení, pokud jde o ukončení života.

6. Eutanazie není „smrtí milosrdnou“ ani „smrtí
soucitnou“, není provedena vlivem soucitu (viz
kapitola 4). Nezapomeňme, že soucit musí být
„soutrpěním“ – (latinsky patior cum – trpím s:
anglicky compassion). Nesmí být jen lítostí.

7. Kluzký svah není pohádkou. Byl jednoznačný
jak v akci eutanazie za nacismu, tak i v dnešních
akcích moderních. Zabíjení lidí nekompetentních
při neustálém vyhlašování respektu
k autonomii nemocného je toho důkazem (viz
kapitola 6).

8. Eutanazie není smrtí důstojnou (viz kapitola 4
a 7). Domníváme se snad, že žádat o zabití
v důsledku naprosté beznaděje a být zabit
svým lékařem je důstojným postupem? Navíc,
když víme, že pacient mohl být lépe a účinně
ošetřován dobrou paliativní péčí, takže by o zabití
ani nežádal?

9. Eutanazie není soukromou záležitostí. Všichni
máme vztahy a různá provázání s jinými. Zabíjení
má dopad na nás na všechny, je rozvratné
pro celou společnost, pro její vnímání nedotknutelnosti
a ceny života. Co vypoví násilná
smrt rodině, přátelům, všem známým, všem,
kteří trpí? Co jim řekne k jejich vlastnímu vyrovnávání
se s chorobou a se smrtí? I když se
zdá, že někteří s takovým řešením souhlasí,
jistě jsou otřeseni všichni. Mnozí s ním naopak
nesouhlasí a strádají právě díky tomuto řešení.
Svoboda (v našem případě značně pochybná
a výše zpochybněná svoboda) jednoho člověka
stojí v protikladu k ochraně celé společnosti,
jejíž hodnoty rozleptává. Ochrana života byla
dosud jednou z nejdůležitějších hodnot naší
kultury a naší civilizace. Legalizace eutanazie
znehodnocuje cenu životů dlouhodobě nemocných,
lidí senilních, lidí narozených s těžkým
handicapem.

10. Eutanazie je v přímém protikladu s náplní lékařství.
Již od doby Hippokratovy přísahy bylo
vždy lékařství spojováno i se závazkem mravním,
s důrazem na to, aby život a umění byly
v souladu. Zabíjení nemocných by vedlo k rozkladu
lékařovy integrity a samozřejmě i k podkopání
důvěry v lékaře a v lékařství vůbec. (Citát
z Hippokratovy přísahy: „Nepodám nikomu
smrtící látku, i kdyby ji ode mne žádal, a ani nikomu
tuto možnost nenavrhnu.“)